středa 30. července 2014

Nalezené poklady...

... u našich slovenských bratrů... 





Stará opuštěná kouzelná hřišťata, co si pamatujeme všichni...


Klasická zeměkoule, rezavé houpajdy, oblouky, které jsem nikdy moc nechápala, na co pořádně jsou. 



Žádné strasti s unijními normami. 

Pěkně tak, jak je tu starý režim zanechal, tak tu jsou. 

A jejich kouzlo spolu s nimi. 


Trička s mečem a korunou k dostání tady



pondělí 21. července 2014

Se to tak sešlo

Já mám léto hodně spojené s tím pocitem prázdnin, kdy snídám ještě v pyžamu na zahradě čerstvý jahody, jezdím na pionýrovi a v pravidelných intervalech si odírám kolena... To bylo ale když mi bylo tak deset. 
Dneska mám léto spojené s hektičností okolo všech těch narozenin, co kolem mě jsou. 
No počítejte se mnou: 
Já, Majka, Oliver, Lina, Oliverova sestřenice narozená ve stejný den jako on jen o dva roky dříve, Oliverův bratranec narozený naprosto stejně jako on...  
Takže co já dělám celý červen je, že vybírám a vymýšlím roztodivné dárky pro všechny okolo. A při té příležitosti vymýšlím dárky i sobě. Totiž rozumějte - vymýšlím si, co bych chtěla dostat... No a někdy si to hold koupím a pak mě tím obdarovávají ostatní. 
Letos mi to hezky vyšlo a všecky dárky dohromady krásně ladí:) i díky krasokrásnému psaní z mé oblíbené dílny by Rosa Mitnik. ( moje úchylka Ferm living designem začíná nabírat trochu na fanatičnosti řekla bych). 


Oliver zas dostal výbavu, za kterou by se nemusel stydět nejeden výpravčí. Lístky, štípačky, píšťalka bylysoučástí jedné sady cospolu s plácačkou doputovala z Německa. 
Čepici nám darovala již zmíněná Rosa, originální retro špendlík a leporela se všemi mašinami praděda a kabelu jsem spíchla já. 


Toliko radosti při první jízdě by člověk nečekal. Jako ne že bych toužila po tom mít doma nádražáka, ale ty útržky z dětství, kdy jsme chodili křičet na železniční most a pozorovat vlaky na nádraží, ve mě tak nějak zůstávají. 




středa 16. července 2014

Meč nebo plácačku?


Oliverovi budou v sobotu tři... Až je to člověku líto, že to tak rychle letí. Že už to prostě není mimino. ( pro mě samozřejmě je a bude a basta!)

Nicméně rozplývat se tady nad ním nebudu. 

Spíš jsem si v posledních pár týdnech všimla jeho jedné naléhavé potřeby. Která nás doma moc nepotěšila. A tak přišla na řadu slova jako: " to se nedělá".. " to není hezký..." a podobný. 

Nechápeme, kde to vzal, ale stejně jako jsem skálopevně přesvědčená o tom, že chlapcům prostě někdo v meziplanetárním prostoru těhotenství zasune do hlavy složku obsahující všechno, co má kola - auta, letadla, traktory, bagry, vláčky, motorky.... uf... nezapomněla jsem na něco? No tak jsem přesvědená i o tom, že jim tam někdo vkládá složku se vším, čím se dá bojovat - meče, pistolky, praky... 

Takže když na nás poprvé namířil vařečku, profesionálně přimhouřil očko a vypálil, trochu nás to zarazilo.

Nicméně... 

Já mám ráda kluky, a vždycky jsem chtěla kluka, kterej bude trochu "rošťák". ( on ten můj je docela cíťa, ale to už je asi úděl raků...) 
A teď proč to celé píšu. 

Narazila jsem na skvělý článek. Kde to je krásně vysvětleno. 

Chlapi prostě mají být hrdiny, ochraňovateli, bojovníky. 

Dnešní společnost té jejich roli moc nepomáhá ( a co si budeme povídat - ani my ženy jim nepomáháme. Tou naší věčnou snahou být soběstačné, ale to je už jiné téma...)

Nechme kluky si hrát na to, co je jim přirozené. 




Celý článek tady.